Po posledním turnaji mužů opustil trenér Jiří Holub po čtyřech letech lavičku A týmu. Lovosický tým se za jeho působení usadil ve středních patrech Regionální ligy mužů a dala se dohromady poměrně stabilní kostra týmu. „Tým jsem přebíral, když řada kluků byla ještě juniory nebo na hraně věku mužské kategorie, nyní už jsou vyhranější a vyzrálejší, proto také poslední sezona k něčemu vypadala,“ shrnul kouč Holub cestu, jakou tým pod vedením ušel. Za klub mu za jeho působení ještě jednou děkujeme!

Na lavičce Lovosic jste strávil čtyři sezony. Jaké byly z vašeho pohledu?

První sezona byla taková přebírací. Kluci tedy ještě hráli divizi, bohužel bylo znát, že několik předchozích let se zde s muži nepracovalo, proto ani nešlo divizi udržet. Myslím, že sestup byl pro lovosický florbal v tu chvíli spásou a záchranou. Divize znamenala větší finanční zátěž, ani tu nebyl takový počet hráčů, aby se mohla hrát celostátní soutěž. Ty další sezony bohužel narušil covid. Ta poslední už k něčemu vypadala. Myslím, že kluci vyspěli a posunuli se. Když jsem tým přebíral, tak kostra týmu byli ještě junioři nebo čerstvě muži. Nyní už jim je kolem 24 let, tedy už jsou vyhranější, vyzrálejší. Za mě to byly hezké čtyři roky v tomto krásném oddílu.

Právě hned první sezona po sestupu z divize byla kvůli covidu dosti předčasně ukončena. Byl to hodně citelný zásah? Třeba i ohledně odchodů hráčů.

O žádném odlivu hráčů bych nemluvil, lidé spíše „zlenivěli“. Ti, co chtěli hrát, po covidu se vrátili. Ti, co nechtěli hrát, skončili. Někteří z těchto se ale vrátili zpět. Další hráče odrovnaly jiné zdravotní problémy. V tomhle ohledu žádná změna nebyla, spíše jen v tom, že kluci přišli o rok. U dospělých je to jiné než u mladých, které snadněji zlákají počítače a různé jiné neřesti oproti tomu, že by si šli sami zaběhat nebo zatrénovat.

Je nějaký moment, který byl podle vás za ty čtyři roky úspěšný?

Já bral jako úspěch, když se podařilo v Českém poháru postoupit z kvalifikační skupiny do prvního kola. To, že jsme tam narazili na Florbalovou akademii Mladou Boleslav a dostali trochu větší příděl, je druhá věc. Pro mě je úspěšná i tahle sezona, kterou pravděpodobně zakončíme na šesté příčce, přestože někteří mohou říct, že to úspěch není. Na to, kolik lidí chodí na tréninky a jak to funguje, to úspěch prostě je. Musí se počkat, až dorostou hráči ze současného dorostu. Pokud se podaří udržet alespoň padesát až šedesát procent současného týmu, může být v Lovosicích něco lepšího.

Byla úleva, že se vám v loňském ročníku podařilo zachránit regionální ligu? Přeci jen se o udržení bojovalo o něco delší dobu než aktuálně.

Byla to úleva, samozřejmě. Vždycky je úleva, když se nepadne úplně do pralesa. V Ústecké lize hrají týmy víceméně pro žízeň. I pro kluky by to byla zabijárna, protože to je „bolestivá liga“ a každý chce odtamtud rychle pryč. Byl problém i v tom, že sestupovalo více týmů z divize. Letos sestupuje jen jeden, tehdy sestupovaly tři a jen jeden postupoval. Z toho důvodu to bylo napěchovanější. Ve finále pak nesestoupil nikdo, zřejmě proto, aby nedošlo ke zbytečné degradaci této soutěže.

Jak těžké bylo průběžně zapojovat juniory do sestavy? Nyní s vámi pravidelně trénují čtyři, včetně dvou gólmanů.

Nevím, jak hodně se zapojovali junioři zde v Lovosicích před mým působením. Přebíral jsem původně jen tým mužů, poté jsem převzal i juniory na dvě sezony. Díky tomu jsem měl větší šanci zapojit juniory do mužského týmu, což se povedlo především u Lukáše Roneše a Jana Vokála. U těchto je vidět, že je florbal baví, chtějí ho dělat a dělají jej z mého pohledu naplno. Nevadilo jim, že zpočátku vysedávali více na lavičce a nabídnutou příležitost chopili za pačesy. Momentálně jsou oba dva lídry A týmu. Šanci dostávali i další junioři, kteří ale zničehonic prostě přestali. Já nikoho nechtěl nutit, aby hráli za chlapy a nikdy bych to ani nedělal. Kluci to musí chtít sami. Nicméně, chtělo by to, aby těch kluků v A týmu bylo víc. Dnes se florbal hraje na tři lajny, ne na sotva dvě. To je z mého pohledu smutné a nevím, jak to tady změnit. Koumal jsem nad tím po celou dobu, zkoušel jsem i různé své kontakty, ale i kvůli dojíždění to úplně nešlo. Tenhle oddíl by jim zatím bohužel neměl co nabídnout. Proto musí stavět víceméně na odchovancích. To je na jednu stranu dobré, protože kluci mají „srdíčko“ a bojují za tým, který je vychoval. To je vidět na Jakubu Dvořákovi, který sem dojíždí z Prahy alespoň na zápasy a pomáhá tak klukům, byť nemůže s námi trénovat.

Je současná tabulková pozice v letošní sezoně naplnění vašich očekávání?

Dá se říct, že je. Když to vezmu tým po týmu, které jsou před námi, tak to jsou bývalé divizní Teplice, které jasně řekly, že se chtějí vrátit zpátky. Sloučily se tam dva týmy do jednoho velkého, loni se jim to nepovedlo udržet, letos zaslouženě vládly. V rezervě Litvínova jsou hráči, kteří za svých mladých let hráli extraligu, 1. ligu. Kluci se od nich mohli učit, byť jsme dostávali větší nářezy. U nich je to rychlosti, o technice, o vyspělosti. Až zdejším klukům bude třicet, budou také někde jinde. Totéž by se dalo říct o Chomutově C, kde nastupují hráči jako Foch či Šantora, také s prvoligovými zkušenostmi. Ti už zde hrají víceméně pro radost. Loni sestoupily i Louny, které se chtěly též porvat o postup zpět. Posledním pak jsou Mostečtí Sypači, kteří léta tuhle ligu vyhrávali, ale nemůžou postoupit výše, protože nemají mládež. Šesté místo za těmito týmy je momentálně odpovídající, neříkám že za dva, tři roky nemůžou Lovosičtí někde jinde. Určitě také mohou bojovat o postup, až kluci dozrají a doplní je kluci ze současného dorostu, kteří budou juniory, tak mají šanci zase bojovat a vybojovat si divizi, která by tu mohla být. Je to jen o přístupu hráčů.

Kam povedou vaše další florbalové kroky?

Abych pravdu řekl, tak pravděpodobně na tribunu. Ať už zde v Lovosicích, kde nadále hraje můj syn, pak v Ústí, kde to mám kousek od domu na 1. ligu. Do mládeže už se mi nechce, tím už jsem si prošel a nejsem zrovna typ člověka, který by chtěl trénovat malé děti. Ani se nikam už nehrnu, přeci jen už kvůli věku si to chce chvilku od toho kolotoče odpočinout, přeci jen čtyři roky jsou čtyři roky. Předtím jsem dělal dlouhé roky florbal v Ústí a myslím, že jedenáctá či dvanáctá florbalová sezona je dostačující. Na 99,9 % mi bude slušet tribuna. S tím, že kdyby byl zájem pomoci radami, postřehy, nebráním se tomu.

Klukům bych chtěl popřát do dalších sezon, ať si to svým způsobem užijí. Ať na sobě pracují, víc než teď, nic není zadarmo. Oddílu přeju jen úspěchy, ať už v mládeži nebo poté v mužích. Odcházím odsud v dobrém, není žádný důvod být na někoho naštvaný. A novému trenérovi přeju lepší tréninkovou účast, ať má víc hráčů, víc času a hlavně ať zapojuje co nejvíc mladých, protože bez nich se to tady nehne.